Kvalita je obyčejná poctivost

971309_621291434558538_204597783_n
autor: Radka rubrika: Blog

Nedávno jsme byli na statku jednich našich milých zákazníků, kteří vyrábějí domácí mléčné produkty. A ti měli na svých billboardech právě tento slogan. Moc se nám líbil, protože tak nějak to cítíme taky. Když se nad tím ovšem zamyslíme, je vlastně docela smutné, že něco, co by mělo být normální a automatické, se dnes považuje za nadstandard.

Občas se setkáváme s názorem, že naše výrobky jsou drahé. Bydlíme a vyrábíme v kraji s nejvyšší nezaměstnaností a pro mnohé zdejší obyvatele, je stále nejběžnější chodit si pro levný nábytek do obchodních domů. Své zákazníky proto musíme hledat a oni si zase musí najít nás. Ve světle toho, jaká je zde obecně nastavená představa o ceně nábytku, se pak ten náš skutečně může jevit jako předražený.

IMG_7475

My si samozřejmě nemyslíme, že každý z nás musí mít doma masivní nábytek. Spíše nás mrzí, jak obecně krátkozrace někdy uvažujeme a vyměňujeme kvalitu za kvantitu. Občas už zkrátka nedohlídneme tak daleko, abychom si uvědomili, že kvalitní věci nám na rozdíl od těch levných můžou vydržet celý život. Tudíž ve výsledku vlastně o nic dražší nejsou. Ba naopak, že nakonec často i ušetříme. Ne nadarmo se říká, že nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné věci.

Přestaňme se ptát, proč jsou kvalitní věci, tak drahé, ptejme se jak je možné že jsou ty ostatní tak levné.

Co stojí za tím že si můžeme koupit tričko za stovku , stoleček za tři sta nebo postel za dva tisíce?

Asi všichni tušíme, že nic pěkného. A častokrát raději ani nechceme vědět. Nevědět je zkrátka pohodlnější. Nepřemýšlíme nad tím, že za výrobou levných věcí stojí často ne moc veselý příběh a konzumujeme. Jenomže v určité chvíli se tento nezájem začne dotýkat každého z nás.

Mám na mysli nevyužitý potenciál, který je v nás všech. Když si totiž povídám s lidmi, velmi často se dostaneme k tomu, že by chtěli svou službu nebo výrobek dělat lépe, ale nemohou. Asi každý by se ve své práci rád mnohem více realizoval, ale výslednou větu „To mi ale nikdo nezaplatí“, slýchávám až podezřele často.

Představuju si svět plný těch krásný věcí a spokojených lidí, kdyby to prostě jen šlo. Svět, ve kterém nejsme ničím omezení a naplno můžeme uplatňovat svůj potenciál. Zní to až utopicky, ale kdo jiný než my sami tvoří tyhle hranice?

Často se vymlouváme na stát, na ostatní lidi nebo na „špatné podmínky“. Ale jen si představme, že by existovala poptávka po tom nejlepším z nás. A jak? Tak, že by i ostatní kolem nás tvořili to nejlepší a navzájem bychom si tak mohli dovolit své služby a věci nakupovat. A z toho mi tak nějak vychází, že je celkem jedno, který panáček bude zrovna u moci nebo v jakém režimu žijeme.

Zároveň cítím, že takových lidí, kteří dělají víc, než jen ten standard, je čím dál víc. Není jich mnoho, není to lehká cesta a jdou po ní často sami. Ale jsou tady a to je důležité. A nejlepší věc na tom je že když taky probudíte to nejlepší ze sebe, začnete je potkávat. Za nás můžu akorát slíbit, že se budeme snažit abychom k nim patřili.